Přijeli do jednoho mexického města ve vnitrozemí a aby ušetřili, pronajali si malý apartmán vzdálený pět kilometrů od centra. Do této čtvrti žádní turisté nechodili. Kolem bytovky stála čtyři metry vysoká betonová zeď, nahoře s ostnatým i elektrickým drátem.
V bytě mu pracovat nešlo, navíc pro dobro jejich čerstvě uzavřeného manželství nebylo dobré zůstávat spolu v tak malém prostoru dvacet čtyři sedm. Chodil tedy psát do centra města, do jedné z mnoha turistických kaváren. Cestou vždy potkal smečky pouličních psů, podivně se klimbající otrhané žebráky, chlapy, co vypadali jako postavy z filmů o drogách a občas i nějakou šlapku, které nejspíš končila noční směna. Tuto zoufalou čtvrť odděloval od méně zoufalého předměstí potok plný odpadků, s vodou černou jako Vietnamcovy vlasy. Až za předměstím nastalo přívětivé centrum s barevnými domy, s policejními hlídkami, s trhy, restauracemi a podniky pro turisty.
Když tou zoufalou čtvrtí procházel sám, nevadilo mu, co vidí, ani to, jak se na něj Mexičani podezíravě dívají. Pokud mě napadnou, myslel si, možná mě zabijí — nebo jen okradou. No, moc mi toho vzít nemůžou, snad kromě hromady sešitů popsaných textem, kterému stejnak nerozumí; a co se smrti týče, ta dříve či později přijde tak jako tak.
Problém nastal, když se ženou vyrazili společně. Jeho žena byla nádherná a velmi přitažlivá. Šli ulicí, bylo horko, ona měla džínové šortky a tílko s výstřihem a každý na ní nechával oči. Pro tento druh lidí, kteří žijí v podobných čtvrtích po celém světě a jsou chudí, je typická jakási ryzost a upřímnost v reakcích, podobná té, jež mají děti. Mexičan si například bez ostychu přímo před krásnou dívkou olízne svůj hustý knír a prohrábne rozkrok, ženy zas neskrývají hněv, který snad pramení z hluboké žárlivosti.
Manžel tato gesta vnímal a ze začátku se jim smál. Za pár dní už mu to přišlo otravné a užíval si každou cestu do města, kdy šel sám, a úlevu, když z něj opadl strach o manželku.
Ráno sedmého dne mu žena oznámila, že za ním přijde do centra města po tom, co dopíše. „Půjdeme spolu na večeři, co říkáš? Už mě nebaví být v tomhle bytě, neustále závislá na tobě.“ Ke kráse totiž dostala naděleno také notnou dávku odvahy, v takové míře, že to jejího muže občas dovádělo k šílenství a k větám typu: „Ty jsi blázen.“
Tentokrát se však nejprve zeptal: „Jsi blázen?“
„Proč?“
„Chceš jít odsud sama do centra?“
„No a?“ podivila se.
„Něco se ti stane, někdo tě unese, znásilní, zabije, přepadne, co já vim... Vidělas přece naše sousedy.“
„Dokážu se o sebe postarat,“ namítla.
„To určitě,“ řekl ironicky a už uvažoval, že bude psát o dvě hodiny méně, dojde pro manželku, a potom společně vyrazí do centra.
Otravovalo ji, jak ochranářsky se manžel chová a že v ni nemá žádnou důvěru. A jeho zas otravovalo, že by nechal psaní dřív, než bylo v plánu, a šel pět kilometrů do té hrozné čtvrti, pak pět do centra a zase pět zpátky. Taxikářům se prý nedá věřit; okrádají a unášejí, jak jim někdo řekl, a proto pořád jen chodili. Oba v duchu nadávali, že nemají dost peněz, aby bydleli v centru, v nějakém hezkém hotelu. Pronést to nahlas se však zatím ani jeden neodvážil.
„Musím už jít,“ řekl, „přijdu pro tebe kolem čtvrté.“
„Jak myslíš,“ otočila se k němu zády a odešla do pokoje.
Jen co vyšel z domu, mumlal si pro sebe: „Sakra, sakra, proč mám za ženu blázna? To nevidí, co tady chodí za lidi? Jít tu sama, bože! Její úsudek je nemožný... Nevím sice, jak bych ji zvládl ochránit, ale evidentně nějaký respekt mám. Alespoň dáváme najevo, že jsme spolu; že je zadaná. To tady nejspíš funguje — manželství. Ale když půjde sama, ukáže všem, že je sama, navíc nosí vyzývavé oblečení; a místní chlapi tu výzvu rádi přijmou. Jenže člověk jí nemůže kázat, aby v tom vedru nosila džíny nebo tepláky a mikinu. Rozumím i tomu, že chce vypadat dobře — vlastně proč ne —, ale neměli jsme sakra jezdit do tohodle města a bydlet v té chudinské čtvrti!“
Během psaní pořád koukal po hodinkách a hlídal si, aby vyšel včas. Za celou dobu popsal dvě stránky sešitu a polovinu z toho přeškrtal. Pak se zvedl, zaplatil za jednu kávu a zahájil pochod rozpáleným městem pro svou princeznu uvězněnou v bytovkové věži.
Čekala u dveří, oblečená, připravená a natěšená. „Tak půjdeme?“ rozzářila se, když vstoupil.
„Jsem celý zpocený, dám si aspoň sprchu,“ řekl. Proud vody byl ubohý a teplá tekla jen večer. Trvalo dlouho, než se umyl. Manželka netrpělivě překračovala na místě a každou chvíli toužila zařvat, ať už konečně vypadnou z toho bytu!
Po dvaceti minutách vyšel z koupelny. Tvářil se zoufale.
„Co je? Tak jdeme?“ naléhala.
„To horko mě vyčerpalo,“ řekl. „Nedáme si raději večeři doma?“
„V žádném případě, okamžitě se obleč a jdeme, už v tomhle prostoru nebudu ani o minutu déle. Počkám dole, pospěš si.“ Opustila byt.
Chvíli ještě chodil nahý z místnosti do místnosti, trousil za sebou nadávky, potom se oblékl, zamknul dveře a sešel po schodech na dvůr, kde stála manželka v letních šatech.
Bytovka se nacházela v postranní ulici. Nejprve potkali osm naštvaných psů, kteří hlídali své teritorium, o kus dál se o zeď opírali dva mladíci a cosi vyhlíželi. Když procházeli kolem, muž je španělsky pozdravil a mladíci odpověděli, přičemž s bradami spadlými nespouštěli zrak z manželky. Dále u rohového baru míjeli skupinku štamgastů, kteří si neodpustili pár milostných hlášek, hvízdání a smích. Manželka jim nerozuměla, protože nemluvila španělsky, a tak se jen usmívala, zatímco muž španělsky uměl, všemu rozuměl a na Mexičany hodil nenávistný pohled.
Napojili se na hlavní, o dost rušnější ulici. Místní tam postávali před krámy, pečlivě si všímali veškerého dění a následně o tom hovořili. Někde zevlovali mladíci, o kus dál staříci, vedle chlapi od třiceti do padesáti. Ženy na rozdíl od mužů vždycky něco dělaly; buď někam táhly nákup nebo k obchodu zrovna směřovaly, anebo u stánků cosi prodávaly: fastfood, kuřata, boty, oblečení, všelijaké cetky, drogérii a podobně. Ať muži, či ženy, dělající něco nebo nedělající skoro nic, každý se na manželský pár alespoň na chvíli podíval a nějak reagoval.
„A ty bys tu chtěla chodit sama,“ řekl manžel. Zamračený pohled upíral k zemi. „Už chápeš, o čem mluvím? Bylo by to šílenství.“
„Možná, ale být zavřená celý den v bytě je šílenství zrovna tak, nemyslíš?“
Věděl, že má pravdu. Jenže s rozpočtem, co měli, si nemohli moc vyskakovat. „Mohla bys také chodit do kavárny,“ navrhl. „Nevyjde to draho. Já si dám jednu kávu za třicet pesos, vodu upíjím tajně svojí, a když mi kručí v břiše, pustím si hlasitěji hudbu.
„To je teda představa,“ vzdychla. „Po tomhle opravdu netoužím.“
„Hm.“
„Kolik nám zbývá peněz?“ zeptala se.
„Moc ne.“
„Co to znamená?“
„Přibližně dva tisíce euro.“
„To není špatné.“
„Ale ani dobré. Jen letenky domů vyjdou na tisíc. Náklady na účetní, sociální a zdravotní pojištění a další hlouposti spolknou čtyři sta euro měsíčně. Tohle ubytování stojí dvacet euro na noc, díkybohu, že je tak levné. Za stravu utratíme asi tři sta pesos denně, když si vaříme sami, což je patnáct euro. Spočítej si to a vyjde ti, že bychom tu nejspíš ani neměli být.“
„Já ještě nechci letět domů,“ řekla.
„Věřím, že mi nějaké peníze přijdou za prodej knihy. Ale nevím kdy. Možná za měsíc, možná za dva. Do té doby radši buďme rozvážní. Zároveň se může stát, že se neprodá ani kniha,“ odmlčel se a dodal: „Nejspíš ta dnešní večeře není dobrý nápad.“
„Už mě nebaví takhle žít,“ řekla. Zrovna šli po mostě, co vedl nad černým potokem, a zanedlouho vstupovali do méně zoufalého předměstí.
„Mohlo by to být horší. Jsme přeci jen v Mexiku, není to krásné?“ křečovitě se usmál.
Podívala se kolem sebe, potom na něj, jako by byl blázen, a řekla: „Ne, není. Cestování miluju, ale ne takhle — jako ubožáci.“
„Vzala sis muže bez peněz.“
„Hm.“ Povzdechla si. „A tobě to nevadí? Celá ta situace, ve které jsme?“
„Vše se děje z nějakého důvodu, možná nás to má něco naučit.“
„Bože, tyhle tvoje kecy.“
„Jsou pravdivé. Jen se rozhlédni. Není krásné vidět Mexiko i z téhle stránky?“
„Nech si to, prosím. Kdybych tušila, že takhle dopadneme, nikdy bych neskončila ve své práci a radši si pořádně našetřila.“
„Já ti přece řekl, ať v té práci skončíš. Řekl jsem, že se o nás dokážu postarat. Jenže se mi to pořád nějak nedaří. Jistě něco dělám špatně.“
Chvíli šli mlčky.
„Počkej,“ chytla ho za ruku a zastavila. Objala ho, hlavu nechala položenou na jeho hrudi a řekla: „Chci, abychom oba byli šťastní; proto jsme vyrazili do světa. A taky chci, abys věděl, že tě vždycky podpořím. Asi... mám dnes špatný den, to je vše.“
Hladil ji po vlasech.
„Vždycky se ještě můžeme vrátit domů, do životů, které jsme vedli předtím,“ pokračovala. „Vždyť to není žádná ostuda.“
„Nesnášela si svoji práci.“
„To je sice pravda, ale vydržet se to dalo. A když by nám nic jiného nezbylo...“
Políbil ženu na čelo a poděkoval jí, avšak cítil se hůř než předtím; to přichází s lítostí projevenou někým, pro koho chcete být hrdinou. Najednou si připadal jako slaboch, jako by selhal v zásadním životním úkolu. Bylo mu třicet a před rokem mu vydali knihu, které se prodalo pár tisíc kusů. Jenže k čemu to bylo? Peníze se rozkutálely na cestách, po barech, v kavárnách, a zbylo pouze na jakési přežívání v nepříliš hezkém mexickém městě, v odporné nebezpečné čtvrti, v bytě, kde se dřív nebo později s manželkou začnou nenávidět, a s poněkud zoufalými vyhlídkami do budoucna. Kdyby žil sám, nějakou cestu už by si vyšlapal, třeba by spal venku, vynechal by jedno dvě jídla denně a prostě by přežil. Zvládl by pár měsíců trochu trpět, ale pro svou manželku žádné trápení nechtěl; jenže ani to se mu nedařilo — vždyť žili v té hrozné čtvrti plné pouličních psů a podivných individuí a pro její dobro by ji nejradši zavřel v tom strašném bytě; jen aby se jí nic nestalo.
„Takhle to dál nejde,“ řekl.
„A jak by to šlo?“ zeptala se pohotově. Odtáhla se, aby mu viděla do očí.
„Mohl bych víc psát.“
„Ještě víc? A jak nám to pomůže?“
„Nevím, asi nijak. Nepřipadal bych si jako ubožák.“
„Tohle neříkej, prosím. A pojďme už konečně na tu večeři. Platím já.“
„Máš peníze?“
„Zbyly mi nějaké dolary, vyměníme je za pesos. A teď už pojď.“ Usmála se. Prošli předměstím a byli v centru, hezkém, barevném a bezpečném. U stánku si dali každý jednu tlayudu, placku tradiční pro tamější oblast, podobnou tortille, plněnou fazolemi, salátem, místním sýrem a pálivou omáčkou. Pak chvíli chodili uličkami a v dostatečném předstihu, než padne tma, vyrazili zpátky. Kdyby se totiž vrátili až po setmění, jejich čtvrť by nejenže byla třikrát tak strašidelnější, ale skutečně životu nebezpečná.
V noci se milovali. Ráno se milovali znovu, a když odcházel do kavárny, oba se usmívali a byli šťastní.
Ulice působily svěže a přívětivě. V kavárně hrála pěkná muzika, a on za sedm hodin práce napsal víc než za posledních několik dní. A dokonce mu to přišlo vcelku dobré.
Po cestě domů koupil dvě tlayudy, které si nechal zabalit, a dvě cervezy. Celý den probíhal skvěle. Těšil se na svou ženu; a když vyběhl schody v bytovce a otevřel vstupní dveře, a pak spěšně prošel těch pár místností, zjistil, že v apartmánu nikdo není.
©tomjurka