Zpátky ve své síle. Jak se to stalo? Ještě ráno se mu nechtělo dělat nic a předchozí den bylo jeho nitro stejně šedivé a pochmurné jako počasí venku. Valilo se na něj množství úkolů, on na nich usilovně pracoval každý den, a najednou se stalo, že už to déle nedokázal. Najednou věděl, že plave proti proudu rozbouřené řeky, místo aby se nechal unášet. Před měsícem si řekl: Budu žít v lehkosti, tvořit s radostí a důvěrou, v pravdě a lásce. Otevřu se svému poslání, otevřu se lidem, otevřu se zdraví a cestě srdce.

A teď seděl u stolu v knihovně, s tělem unaveným, myslí vyčerpanou, trápící se nad prací. Potom šel ulicí a štvali ho lidé, které potkával. Topil se v bahně negativity. Napadlo ho dát si pivo, ale to by ničemu nepomohlo. Chůze trochu pomáhala, a tak v ní pokračoval další hodinu a půl. Do svého studeného domku uprostřed lesů dorazil unavený. Zapálil svíčku, chvíli na ni koukal, pak si vlezl do postele, deset minut se klepal zimou, a konečně usnul.

V noci se budil, špatně se mu dýchalo, pořád mu přicházely nějaké myšlenky, pochybnosti o sobě, o práci, kterou dělá, o směru, kterým se vydal, a ráno vstal unavenější, než když šel spát. Většinu ze svého každodenního ranního rituálu jaksi neprocítil, až na závěrečnou část. V té se mu povedlo zpřítomnit se, zklidnit. Nadechl se a řekl: „Nezapomeň žít s lehkostí.“ Obyčejně dodával další ctnosti, jako lásku, radost, důvěru, odvahu a podobně. Ale tentokrát se za „lehkostí“ odmlčel, protože věděl, že právě tohle teď potřebuje ze všeho nejvíc…

Během snídaně mu přišla myšlenka, že nejspíš potřeboval prožít tu negativitu, která v něm už chvíli hnila a on ji ignoroval a překrýval maskou úsměvu. Pozoroval to, a pak se dostavil nadhled. Problém už nebyl jeho součástí; existoval kdesi venku; přišel, spustil, co spustit měl, a pomalu mizel.

Během snídaně spisovatel poslouchal svého oblíbeného interpreta a netrvalo dlouho a začal lehce tančit a usmívat se. Přečetl si zprávy od lidí, kteří mu posílali podporu a sílu. Byl vděčný.

Vlezl pod ledovou sprchu a tím se dokonale probral k životu. Oblékl se a domek opouštěl plný síly. Ve městě kráčel vzpřímeně, usmíval se na lidi a na svět a mohl pokračovat ve svém poslání.

Možná to přesně takhle potřeboval zažít. Napadlo ho totiž, že tohle bude první Zápis, jež posdílí se světem. Život se děje pro nás, připomněl si a pustil se do psaní.