Poslední tři měsíce byly intenzivní, on si během té doby pravidelně psal zápisky a teď, když se rozhodl je sdílet se světem a kdy toho měl všehovšudy několik popsaných sešitů, tak nevěděl, s čím bude nejlepší začít. Pročítal si desítky stran a byl za ně nesmírně vděčný, protože viděl, jak moc se za necelých sto dní jeho život obrátil. Někoho by to mohlo inspirovat, pomyslel si. Ale k tomu by ten někdo měl znát celý příběh. Když vám je nabídnuto uvědomění, ať už sebeúžasnější, a vy si ho přečtete, možná vás nadchne, vydrží s vámi pár dní, a pak odletí jako slaměná střecha při bouři. Vystaví-li však člověk pevné základy souvislostí a buduje-li „stavbu“ uvědomění postupně, a taky když si skutečně dává záležet a všímá si detailů, pak je jistě větší šance, že střecha obstojí a stane se součástí stavby natrvalo.

Měl bych pro lidi vybudovat základy celého příběhu, co jim chci sdělit, napadlo ho. Vrátit se do nedávné minulosti a představit jim, jak to tehdy bylo.

Nechal tedy všech pokusů, jak nejlépe začít, a sáhl po prvním z těch sešitů, kam před třemi měsíci napsal jakýsi nadpis: „Cesta dovnitř, rekapitulace života, nahlédnutí do budoucna, což je asi nemožné. Snad je důležitější pochopení a aplikování, jak zůstávat v čase přítomném.“

Seděl v hotelovém lobby v jednom německém městě a byl vděčný za ten den a za ten hotel, protože zastavil –⁠ konečně –⁠ otevřel sešit a pustil se do sepisování všeho, co bylo potřeba; co chtělo být napsáno. Neměl u sebe telefon, ani neposlouchal hudbu. Hudba lehce ovlivní esenci sepisovaného obsahu. Kousek od něj hrála televize, naštěstí bez zvuku, ale obraz byl otravný. Za oknem byla ulice, kde chodili lidi a jezdily auta.

Cože to chci psát?

Já?

Dobře, tak co že to chce být sepsáno?

Můj život.

Pokračování ve středu 25.10.