Já

Mysl byla na mé straně, nicméně někdo se pořád stavěl proti.

Ten někdo jsem byl já...

Šupák

Poslední ráno před odchodem z jeskyně mi zbylo k jídlu pár ořechů. Když jsem je vysypal z pytlíku a vzal do ruky, zabíraly asi třetinu otevřené dlaně.

„Posloužíte jako skvělá snídaně, oběd i motivační svačina po cestě na vrchol kopce,“ řekl jsem a jeden z těch ořechů rovnou snědl. Potom jsem začal balit.

Před vložením do batohu jsem čichnul ke každému kusu oblečení a spěšně jej prohlédl. Zmačkaná bunda se všemožnými skvrnami od prachu a od zubní pasty smrděla kouřem. Na mikině jsem objevil propálenou díru a zaschlou fazolovou omáčku. Všechna trika vypadala jako použitý hadr na podlahu, také smrděla ohněm a potem. Ponožky jsem raději nezkoumal. Plavky docela ušly; pral jsem je každodenním koupáním se v oceánu; tím jsem umýval také sebe. Zuby jsem si čistil pravidelně a dlouho – dvakrát denně, vlasy jsem česal a před spaním se vždy opláchl sladkou vodou, co se dala natočit kousek od jeskyně. I přes to jsem smrděl jako uzený bezdomovec.

A takto jsem později toho dne procházel kolem hezkých vil s bazény, dvacetikilový batoh na zádech, v jedné ruce značně opotřebovaný barel vody, v druhé špinavou tašku, já sám zpocený, vyřízený a hladový. Hlavou mi proletělo:

„Jsem šupák.“

*

Bar

Vystoupal jsem do osmi set metrů nad mořem a zamířil k jedinému baru ve městě, abych znovu dobil přístroje, použil záchod, opláchl se a něco snědl; sakra já měl hlad!

Vstoupil jsem poněkud nesvůj; nade mnou visel stud. Několik párů očí si mě prohlédlo. Odložil jsem batoh, vodu a tašku do kouta, postavil jsem se k barovému pultu a usmál se na obsluhu.

Objednal jsem si kávu, vaječnou omeletu a kus chleba. Pak jsem odešel na záchod, umyl si obličej a převlékl se do jediné čisté a voňavé košile, co mi zbyla.

Cítil jsem se lépe. Zpátky v místnosti jsem si sedl na stoličku a pozoroval.

Dlouhý bar do tvaru L, za ním šikovná mladá žena. Neustále přicházející a odcházející hosté. Opálený padesátník vypil šálek kávy, položil euro na pult a odešel. Za vteřinu stál na jeho místě jiný muž, vzhledem podobný tomu prvnímu. Chvíli popíjel červené víno, položil euro na bar, a pak odkráčel. Takhle to šlo celý čas, co jsem tam seděl, upíjel kávu, četl a pozoroval.

Bylo tam – po nocích strávených v jeskyni – příjemně rušno. Místem proudil život, a v takovém prostoru je člověku taky dobře.

*

Dívka

Zrovna jsem uvažoval, jak je důležité vychutnávat kávu a nepít ji s nastavením, že jsem ji objednal jen proto, abych mohl být v baru a nabíjet si přístroje, když do místnosti vstoupila dívka.

Zíral jsem na ni, ona to jistě věděla, ale můj pohled neopětovala. Vrátil jsem svou pozornost ke kávě a knížce.

Zanedlouho jsem ucítil, že na mě kouká ona, ale nedokázal jsem vzhlédnout. Líbila se mi; zaujala mě její tvář, blonďaté vlasy a hezké rty. Neprohlédl jsem si ji dostatečně, abych zvládl detailněji popsat její rysy, oči, nos, tváře či úsměv, nicméně již od příchodu mě přitahovala a já toužil ji poznat. Seděla na druhém konci baru, také pila kávu a četla knihu.

Nebudu ji přece rušit od čtení, napadlo mě. Pokud chce, tak přijde sama.

Znovu jsem cítil, že na mě kouká. Tentokrát jsem vzhlédl, ona okamžitě sklopila zrak.

Pousmál jsem se.

Něco mezi námi bylo. Co teď?

*

Rozhodnutí

Každý den činíme stovky a více rozhodnutí, které formují náš život…

Vstal jsem ze stoličky, obešel bar, dívku oslovil a řekl jí své jméno.

Reagovala kladně; můj příchod ji potěšil.

„Jmenuji se Maya,“ řekla.

„Těší mě.“

Usmáli jsme se na sebe.

„Mluvíš také anglicky?“

„Jistěže,“ odpověděla, „nejsem místní.“

Přešli jsme tedy do angličtiny a mně okamžitě odlehlo.

Zeptal jsem se, jestli po ostrově cestuje.

„Ano. Žiju v dodávce,“ řekla.

„To je skvělý.“

„A ty?“

„Já převážně chodím a spím venku. Poslední dny a noci jsem strávil v jeskyni.“

„V jeskyni?“

„Ano.“

Úžas v jejích tmavých očích mě pobavil.

„Proč zrovna v jeskyni?“

„Protože v ní nefouká a neprší.“

„No, dobře, ale proč vlastně spíš venku?“

„Asi z podobného důvodu jako proč ty bydlíš v autě,“ řekl jsem trochu provokativně.

Chvíli jsme si hleděli do očí a ta chvíle stačila, abychom si beze slov sdělili, že jeden po druhém toužíme. Samota, ve které člověk nejlépe pozoruje své nitro, v nás zbystřila vnímání a díky skutečnosti, že se dvě svobodné cestovatelské duše setkaly v tomto zapadlém baru, jsme podvědomě odbourali hradbu fádní seznamovací konverzace.

Nevěděli jsme, odkud ten druhý pochází, jakou má minulost, a ani nás nezajímalo, co plánuje dělat s časem budoucím. Seděli jsme vedle sebe, nemluvili příliš a čekali, až z jejích nebo z mých úst zazní věta nesoucí v sobě skrytý návrh posunout se v našem čerstvě vzniklém vztahu dále.

Najednou uhnula pohledem k barmance. „Dos vinos,“ řekla Maya. Barmanka před nás položila dvě skleničky, otevřela láhev místní značky a nalila rudý nápoj po okraj.

Ťukli jsme si a napili se. Pak řekla:

„Znám tady moc hezkou pláž, kam nechodí moc lidí, a odkud je kouzelný západ slunce. Chtěl bys tam dneska jet se mnou?“

A právě tady se vrátím k rozhodování. Každý den činíme stovky a více rozhodnutí. Jedno z mých toho dne bylo zůstat sedět před prázdným hrnkem kávy a knihou, pokukovat po té hezké dívce a čekat, jestli ona sebere odvahu, přijde za mnou a osloví mě. Protože já to nedokázal.

Vymluvil jsem se (v duchu), že mám spoustu práce, že musím psát a tvořit, a také co nejdřív vyrazit dále na sever, abych našel úkryt k přespání. Ve skutečnosti mě ochromil strach; zůstal jsem pohodlný…

A taky: pořád jsem smrděl jako uzený bezdomovec a cítil se jako šupák, což byla bariéra, kterou jsem zkrátka nedokázal překonat.

Nevím, jak se ta dívka jmenovala. Na chvíli jsem se ponořil do psaní, pak jsem zvedl hlavu a ona už tam nebyla.

*

Pochybnosti

V baru jsem pracoval na příběhu Já a ona. Jeden štamgast mě s neskrývaným zájmem pozoroval, a když viděl, že odpočívám, řekl:

„Qué haces?“

Odpověděl jsem, že píšu.

„Co píšeš?“ on nato.

„Krátký příběh.“

„O čem je?“

To bylo komplikované vysvětlit i v rodném jazyce. „Es complicado,“ řekl jsem.

Přivřel jedno oko. „Eres escritor?“

„Ano,“ povídám, „jsem spisovatel.“

Rozzářil se, zatímco ve mně se ozvaly pochybnosti.

Mnohokrát jsem druhým řekl, že jsem spisovatel, avšak ani jednou v mém hlase nebyla taková jistota, jako kdybych například tvrdil, že jsem muž.

Později odpoledne jsem pokračoval v cestě, ušel deset kilometrů překrásnou krajinou; přišlo mi, jako bych nedělal nic jiného než šel a žasnul, a večer pod plachtou, co jsem postavil u zídky jako ochranu před větrem a deštěm, pochybnosti znovu vyvstaly.

Jde to vlastně bez nich? napadlo mě.

Jsem spisovatel?

Skutečně?

Dřívě jsem při této situaci vytáhl otázku: „Jaká je definice spisovatele?“ Nyní mi však přijde, že pouze zastiňuje pochybnosti. Spisovatele, který ví, že je spisovatel, podobná otázka ani nenapadne. Ví, že píše, a to stačí.

„Jedno je jisté,“ pravím (samozřejmě sám sobě), „pokud si nedefinuji, co pro mě znamená ‚psát dost‘, pak lehce sklouznu k podrývání své hodnoty a toho, kdo jsem.

Ano, ano…

Navrhuji určit si denní limit psaní, a ten dodržet, ať se děje co chce; ať už budu na cestách nebo vykonávat jinou práci či účastnit se rodinné oslavy, tento čas sednu k sešitu za účelem tvořit.“

Uzavřel jsem dohodu a od příštího dne začal budovat disciplínu.

*

Disciplína

Psal jsem každý den před zahájením pochodu. Nejdřív to bylo těžké, protože jsem odvykl pravidelnosti. Sedl jsem na zem nebo na kámen či k piknikovému stolu, otevřel sešit, chvíli zíral kolem sebe, napsal pár vět, něco přeškrtal, napsal další věty, trápil se u toho, pak mě rozbolela hlava, zíval jsem, oči se mi zavíraly a já si kladl otázku, proč jsem tak šíleně unavený. Nedostatek spánku? Ta disciplína? Vždyť jsem sotva začal…

Nešlo mi to. Energie mě opustila.

Jenže za poslední roky jsem se v této kreativní činnosti něco naučil. V každém sezení před sešitem s propiskou v ruce se objeví krize – vždycky. Klíč je vytrvat, což zní velice ohraně a já sám to již slyšel tolikrát, že mě ta fráze téměř vytáčí; nicméně nedá se jí ignorovat. Nese v sobě pravdu, jež by každý umělec, snažící se něco vytvořit, měl minimálně respektovat, vědět o ní, v nejlepším případě ji zařadit do jedné ze svých životních pravd.

Vytrvej, řekl jsem si. Můžeš vstát, protáhnout se, vypít šálek kávy, sníst kus čokolády, a potom se vrať a pokračuj.

Vstal jsem, udělal pár kroků tam a zpátky, uvařil kávu, nalil ji do šálku, ulomil kostičku čokolády, vložil ji do úst, znovu si sedl, přečetl jsem svůj dosavadní výtvor, zjistil, že to není tak zlé, začal se soustředit a během následující hodiny jsem popsal několik stránek.

*

Sociální síť

Zařadil jsem do každodenních aktivit sdílení. Točil jsem, jak kráčím do kopců, z kopců, v lese, po útesu, mezi stěnami ztvrdlé lávy. V podobných situacích jsem tvořil také fotky.

Většinu obsahu jsem následně sdílel na sociální síť.

Zdálo se, že to lidé rádi sledují. „Ta autenticita je skvělá,“ psali mi. „Vždy se těším na tvé příběhy.“ A taky: „Máš hezký úsměv,“ a podobně.

Odpovídal jsem: „Děkuji moc, vážím si toho.“

A oni: „Pokračuj v tom, prosím.“

„Ano, dokud mě to bude bavit.“

Skutečně jsem si jejich zpráv vážil; a opravdu mě tvoření bavilo. Jedné noci mi ovšem vyvstalo na mysl:

„Hlídej si, aby sociální síť sloužila tobě, a ne ty jí.“

Pravda.

Stejně jako jsem vyhradil určitý čas na psaní, tak i v této oblasti bylo nezbytné nastavit hranice.

„Nestrávím na sociální síti delší dobu než psaním,“ řekl jsem si. „Budu pozorovat své reakce na čísla a zachovám si odstup, protože sociální síť je velice silný pán a člověk lehko spadne do otroctví.“

*

Čísla

S těmi srdíčky, počtem sledujících a množstvím lidí, kterým se líbí příspěvěk, může být člověku velice dobře. Snadno si tyto údaje spojí se svojí hodnotou. A v tu chvíli má problém.

Tato a další uvědomění mi přicházela během pozorování.

Proč pro lidi tolik znamenají čísla?

Nejspíš jsme takto vychovaní. Ve škole jsme byli hodnoceni čísly; při narození se uvádějí údaje o dítěti v číslech; on vydělává tolik a tolik, a proto je schopný člověk; takové množství lidí umřelo na rakovinu, což je takové procento z celkové populace činící – nějaké číslo; mladík se vytahuje před kamarády, že se vyspal s dvaceti holkama, a oni jen zírají. Ale stál alespoň jeden z těch prožitků za to? Anebo je důležitější výsledné číslo? Jí sleduje sto tisíc lidí – ta něco znamená, zatímco jeho pět set – hm… Dělá to z jednoho lepšího člověka než z druhého?

Samozřejmě že ne.

Tak proč věnujeme nesmírnou pozornost číslům?

Píšu „věnujeme", protože i já se při tom občas načapám. Sedím v jeskyni, špinavý a hladový, pak sleduji zájem lidí o mé fotky a nálada se mi zlepší.

Dalším fascinujícím úkazem je, že nám současný stav brzy nevyhovuje a chceme víc.

*

Chtít víc

„Musíš vyrůst. Ekonomika musí růst. Firma musí růst. Produkce musí růst. Populace roste. Musíš být silnější než druzí, jinak nepřežiješ. Musíš víc jíst, koukni jak jsi hubený. Měj víc věcí, větší dům, víc pokojů, pak budeš někdo. Přidávej víc videí, víc příspěvků, jinak tě algoritmus neukáže dalším lidem. Potřebuješ víc lidí a my potřebujeme větší pozornost, abychom měli větší zisky!“ Člověk tohle poslouchá a dozajista je ovlivněn...

Dřív tě potěšilo padesát srdíček u fotky, pak ti to bylo málo. Najednou jich je sto. Páni. Za pár měsíců sto ušlo, ale dvě stě by bylo lepší. Zničehonic je jich pět set. Taky přibyli lidé, co sledují tvou cestu. Vážíš si jich, ale někde tam vzadu slyšíš, že tolik a tolik by bylo krásné. Přibývá, vše přibývá, nemáš dost a …

To stačí!

Tady to utni. Dostalo tě to; topíš se v divokém proudu řeky. Vylez na břeh a pozoruj to.

*

Pozornost

Panečku, to je překrásný nástroj.

Pěšinka vedla přes rozkošný zelený trávník, z jedné strany ohraničený kamennou zídkou. Od té zídky doprava se v kopcovitém terénu táhnul sad plný rozkvetlých mandloní. Zastavil jsem, odložil batoh a pozoroval tu krásu.

Následující hodiny se prostředí několikrát změnilo. Sestoupil jsem na dno rokle, kde rostlo snad tisíc druhů rostlin, poté vystoupal na vrchol, odkud jsem viděl oceán a tichý vzdálený horizont. Kráčel jsem podél mandloní, dozrávajících papájí, avokádovníků, citrusů, banánových plantáží, a než jsem se nadál, obklopil mě borovicový les plný hub.

Pečlivě jsem měnící se prostředí pozoroval. Vnímal jsem cestu, po které jdu. A po setmění jsem otočil pohled dovnitř.

Pozoroval jsem, co prochází mou hlavou, a došlo mi (už nevím, jaký to byl den), že začnu-li pozorovat nějakou myšlenku nebo „problém“, obyčejně pak jedno či druhé zmizí. Ovšem pokud věnuji pozornost něčemu srdci blízkému, dostaví se příjemný pocit doprovázený úsměvem.

Pozornost je spojená s přítomným okamžikem; musí být pro náš život velice důležitá, protože nic jiného než přítomnost neexistuje.

*

Strach

V noci mě budily nějaké rány v blízkosti hlavy. Zbystřil jsem a čekal, co se stane. Náhle jsem pocítil strach, a tak jsem zaměřil pozornost na něj a začal klást otázky.

Z čeho máš strach?

To ty zvuky…

Bojíš se zvuků?

Ne, totiž…

Mohou ti zvuky ublížit?

Ne. Ale co když tu někdo chodí?

Někoho chůze ti ublíží?

Ne. Ale může mít zlé úmysly.

Může mít také dobré úmysly, anebo žádné úmysly.

Pravda.

Jak se cítíš? Nepočítám-li ten strach.

Když zapomenu na strach, tak vlastně dobře. Mám rád život, jsem upřímný, usmívám se a mám rád skoro všechny tvory, včetně lidí, protože co dávám ostatním, to dávám i sobě; a co dávám sobě, to dávám i ostatním.

Dalších otázek nebylo třeba. Klid a vnitřní bezpečí zaplnily tělo i mysl a já věděl, že není nejmenší důvod, aby mi někdo v noci ubližoval.

Proč by to dělal?

Usnul jsem a ty zvuky mě probudily znovu.

Tuším, že to byla kočka.

*

Střídání

Nálady během cesty se střídaly, ale ne tolik jako krajina. Tohle období života už mám za sebou. Dnes vím, jakým směrem přibližně kráčím, znám lépe svou osobnost; poznám, kdy říct ne, a kdy pokračovat, i když to trochu bolí.

Nicméně občas mi vyplouvaly pochybnosti a strach ze všelijakých věcí budoucích. Někdy jsem se rychle přesunul do přítomnosti a ihned mi bylo lépe, jindy to vůbec nešlo. Připomínal jsem si: „Je to cesta. Buď trpělivý, a především zůstaň vždycky sám sebou – tou bytostí v tobě schovanou, co je spojena se všemi a se vším. Dokážeš-li to, není třeba mít strach.“

Pokývl jsem, spokojený. Ale i tak mě „co bude“ a „jak to bude“ ještě mnohokrát po dlouhém klesání k pobřeží dostalo.

Nazítří jsem vše zařídil tak, abych si přes den odpočinul.

Seděl jsem na útesu. Oceán se uklidnil, vítr ustal a mraky se protrhaly. Slunce mi zahřálo hruď.

Později oceán řádil jako by odněkud přinesl hrozivou bouři. Vítr hučel a vytvářel bílé, rychle se objevující a zase mizející vlnky na hladině. Mraky zakryly oblohu. Mé tělo se roztřáslo zimou.

Odpoledne se vše znovu proházelo. Slunce svítilo, vítr dozníval a voda byla klidná.

I v životě se vše mění, střídá, vyvíjí. Nic není jisté, ani stálé; a tak je to dobře. Protože jak bychom jinak ocenili hřejivé slunce, kdybychom nepocítili, jaké to je mít nad sebou bouřlivé nebe…

*

Rovnováha

Vzbudil jsem se a zjistil, že smrdím sám sobě.

Oceán je mocný, ale nevydrhne vás tolik jako teplá voda a mýdlo.

Sbalil jsem tedy všechny své smradlavé věci, vystoupal k autobusové zastávce a odjel do města. Zarezervoval jsem si postel v hostelu, dorazil tam, pořádně jsem se vydrhnul, oholil, vložil všechno oblečení do plátěné tašky a zamířil do samoobslužné prádelny. Do veliké pračky jsem hodil také tu plátěnou tašku a boty.

Za čtyřicet minut jsem dvířka otevřel a čistý obsah přendal do sušičky. Půl hodiny to hučelo, pak jsem vyndal svůj šatník a rovnou si jedno triko oblékl.

Umytý a voňavý jsem kráčel hezkými čistými ulicemi. V kavárně jsem pil kávu, potom pivo, a přitom jsem pozoroval okolní život. Bylo mi mezi lidmi dobře. A výborně se v té kavárně psalo.

Užil jsem si čas strávený v přírodě; a teď mě bavilo být ve městě mezi lidmi. Tím se poslední dny v divočině začaly vyrovnávat.

Nechtěl bych žít jen v jeskyni, sám a mimo společnost, ani mě neláká představa strávit zbytek života pouze v hlučném městě. Chvíli tu a pak zas tam je hezké řešení. Tehdy může vzniknout rovnováha (alespoň pro mě), tolik důležitý aspekt ve všem, co děláme.

*

Volba

Když jsem před týdnem šel kolem hezkých vil s bazénem a cítil se jako šupák, byla to moje volba –⁠⁠ být šupákem. Nikdo mě neprosil, ani nepřinutil, abych odletěl na ostrov, žil jen s věcmi, co narvu do batohu, spal venku a myl se v oceánu.

Snadno spadneme do role oběti, protože je mnohem jednodušší obvinit všechno a všechny ostatní, než si přiznat, že si život tvoříme sami a tudíž i situaci, ve které jsme, přijmout jako důsledek našeho rozhodování.

*

Žít sebe

Mou další volbou bylo prodloužit si pobyt ve městě, protože v pracovně hostelu mi šlo psaní od ruky a já cítil, že žiju právě tak, jak mám.

Zaplatil jsem za následující noc a bylo mi báječně. V klidu jsem pracoval na příběhu, který se vyvíjel hezky.

Den poté přišlo na pokračování cesty – čekalo mě severní pobřeží. Sbalil jsem věci a ještě před odchodem na autobus plnil svou minimální denní lhůtu psaní.

Autobus jel ve dvě, bylo pár minut po jedné, když mě napadlo, jak příjemné by bylo pokračovat v psaní příběhu a ten den jej dokončit. To by znamenalo pár extra hodin sezení u stolku a tvoření.

„Měl bych jet, jsem ve městě dlouho, příroda volá,“ zaznělo kdesi. „Navíc platit další noc… to si nemůžeš dovolit. A taky je třeba fotit a točit nové záběry.“

Ten hlas byl ovšem tak slabý a ty argumenty tak ubohé, že mě jen maličko pošimraly. Stál jsem teď pevně na zemi, jistý si sám sebou a tím, co dělám. Ten hlásek odkudsi přišel, aby mě vyzkoušel. A já obstál. Zůstal jsem věrný své cestě. Cítil jsem na hrudi obrovskou sílu.

Hleděl jsem z okna pohledem muže, který žije sám sebe.

Šupák byl minulostí, převzal jsem zodpovědnost za svá rozhodnutí a panečku – bylo to skvělý!

*

Odraz

Příběh jsem dokončil a nazítří odjel na sever ostrova, kde mě čekaly další výzvy, nová dobrodružství, rozhodování, strachy i radosti. Já se do nich ponořil s jasnou myslí, s respektem, láskou, odvahou, silou, pokorou a humorem; a především s vědomím toho, že všechny tyto ctnosti vzniknou nejprve ve mně, a poté se odrazí do vnějšího světa.

O tom zas příště…

Konec druhé části

©tomjurka