Šťastnou cestu
“Šťastnou cestu,” řekla mi. Oddálila se, jako by ke mně nepatřila, a potutelně se smála.
“Vždyť jedeš se mnou, tak proč to loučení?”
“Skutečně musím?” zeptala se.
“Ovšemže. Co bych bez tebe dělal?” nedokázal jsem skrýt ironii.
“Byl bys volnější, snad i šťastnější.”
“O tom už rozhodnu sám, ale děkuju za tvoji starost.”
“Ale…”
“Nic víc neříkej, chci spát, protože ráno brzy vstáváme,” řekl jsem a v duchu dodal: Už tak meleš až až. A ona přesně věděla, co jsem si v tom duchu řekl. Byla totiž mou součástí. Zřídkakdy jsme se na něčem shodli, ale ať se mi to líbilo nebo ne, zítra pojede na letiště se mnou. Bude mě doprovázet i následující týdny během putování po jistém ostrově v Atlantiku; a zůstaneme spolu nejspíš i potom.
Nepředbíhejme však…
*
Déšť
První den na ostrově pršelo. Nejdřív mě padající voda z těžkých nacucaných mračen štvala, pak mi déšť vadil méně; jenže začal se protivit jí.
“To byl nápad. Proč jsme letěli zrovna sem?”
“Utíkáme před zimou,” usmál jsem se.
“Ach bože, mohla jsem tušit podobnou ptákovinu. Kdybys raději poslechl mě."
“Tak co?” odsekl jsem.
“Bylo by nám lépe,” řekla.
“Mně je skvěle. Miluju déšť, zvlášť po ránu, ale i odpoledne. Zbožňuju, když buší ze všech sil do země; když se nebesa roztrhnou a voda mlátí všude a do všeho tak hlasitě, že přehluší všechno a všechny.”
“Můj hlas nepřehluší,” namítla.
“Nebuď si tak jistá.” Sundal jsem batoh a odložil ho pod lavičku u cesty, vedle něj jsem položil plátěnou tašku plnou věcí, které mi ona doporučila vzít, sundal jsem si bundu a tričko, zul boty, a nakonec jsem si svlékl i kalhoty.
“Copak jsi zešílel?”
Neposlouchal jsem ji; tedy, alespoň jsem se snažil. Mluvila hlasitě, skoro řvala.
Nebyla jediná, kdo reagoval zděšeně; kolemjdoucí pod deštníkem kouleli očima, jako by nikdy neviděli obyčejného blázna.
Nejprve jsem jen tak stál a nechal na sebe dopadat déšť, který mezitím zesílil. “Přestaň, okamžitě toho nech!” doléhal ke mně její hlas. Posadil jsem se na zem a zavřel oči. Pořád křičela. A pak, když jsem věnoval veškerou pozornost melodii deště, jeho měnícímu se rytmu, orchestru samotné Přírody; když jsem procítil chlad na těle z dopadajících kapek; a konečně když jsem s deštěm splynul v jedno, tehdy ztichla.
*
Výčitka
Jen co déšť ustal a já "se vrátil na zem”, okamžitě mi vyčetla:
“Ty hlupáku! Co tě to napadá? Já nepřestávám žasnout.”
Tázavě jsem zvedl obočí.
“Přijde ti to normální?”
“Ne.”
“Viděls, jak na tebe ostatní koukali? Jak koukali na nás na oba?!”
“Neviděl, měl jsem zavřené oči.”
Mlela dál tu svou. Že prý onemocním; “Hnedka první den, to je teda výborný!”; že dělám ostudu; a že proč neposlouchám ji. Mluvila tak rychle, že mi nezbylo, než ji ignorovat. Jenže ne vždycky se mi to podaří. Stále má nade mnou moc; o čemž moc dobře ví.
Utřel jsem se do ručníku a oblékl se, úsměv mi nemizel z tváře. Začalo to lépe, než jsem čekal. Ať si myslela co chce, já byl zas ve své kůži; toužil jsem objevovat, zkoušet nové věci a žít chvíli za hranicí pohodlnosti; a všecko tohle ona nemohla vystát. Čekalo nás veselé období.
*
V posteli
Nejhorší to s ní bylo v posteli. Tam jsme si skutečně nerozuměli. Já chtěl něco; ona zas cosi úplně jiného. První noc na ostrově jsme ještě spali na lůžku, které nebylo příliš pohodlné, ale na budoucí poměry velice milé.
Vykonal jsem každodenní rituál, a pak už netoužil po ničem jiném, než zavřít oči a spát. Tu se ozvalo: “Co budeme zítra dělat?”
Vzdychl jsem.
“A co tvoje práce? Kdy budeš pracovat?” pokračovala. “Jak vyjdeme s penězi? Máme sto sedmdesát euro a ty tu chceš zůstat tři týdny. To je… počítám, počítám… řekněme osm euro na den. Jsem zvědavá, jak přežijeme. Přežít – žiješ nebo přežíváš? A jaký je v tom rozdíl? Vždyť jsou to jen slova. Jen slova! Anebo ne? No, takže osm euro na den. A nezapomeň, co všechno musíme zaplatit příští měsíc. A ty si vymyslíš tuhle cestu. Přijde ti to zodpovědné? Mlčíš. Ovšem. Mlčení je dobré. Ticho je prý nejlepší lék; je nástrojem k nahlédnutí do svého nitra, jak se říká. Ale já tě jen tak nenechám – potichu. Co bych pak dělala já? K čemu by mě bylo?
Jistě, mám svou funkci po tvém boku; beze mě bys existovat nemohl. Někdy si přeješ, abych mluvila, jen když mě vyzveš, že ano? Nic neříkej, znám odpověď. Klidně se převal na bok, soustřeď se na ten svůj dech, ale ještě mě poslouchej: Co teda zítra budeme dělat? Máš aspoň nějaký plán? Ach, marná slova; stejně se žádného plánu nikdy nedržíš, nemám pravdu?“
„Máš.“
„Myslíš, že je to tak správné?“
„Od myšlení jsi tady ty,“ odpověděl jsem mrzutě. Už už jsem usínal, ale opět zvítězila. Ona když spustí, tak je k nezastavení. Nejradši mele právě v posteli; jako by soupeřila s tichem. Nevím, nerozumím jí. Někdy mě její přítomnost těší, jindy – především v onom vzácném postelovém čase – bych jí nejradši vrazil.
Byla asi půlnoc a já byl tedy probraný. „Několikrát jsem se zkoušel držet plánů,“ povídám; a ona se rozzářila, protože získala mou pozornost, „ale nikdy jsem u nich nevydržel. Otázka je, zdali mi přirozenost velí žít spontánně, bez plánů a bez jistoty, nebo jestli od toho upustím z pohodlnosti či lenosti.“
„Z pohodlnosti,“ odpověděla, a vteřinu nato řekla: „Snad je to tvojí přirozeností.“
Pousmál jsem se. „Ani mě nepřekvapuje, že nevíš. Na tohle téma jsi příliš omezená. Hovoříš jen povrchně, na základě toho, co znáš. Nemáš skutečné vize. Do budoucna koukáš zastřeným zrakem.“
Najednou umlkla. Rozhostilo se ticho. A pak starou hotelovou budovou zaduněly kroky, doprovázené boucháním dveří a hlasitou mluvou.
„Bože, to je teda místo!“ už zase mlela… „Nejlevnější ubytování ve městě – co bych chtěla. Zase se nevyspíme… Jaký by bylo mít tolik peněz, kolik jen chceme? Řekni mi, no?“
„Mlč už.“
*
Mapa
V průběhu noci jsem se několikrát vzbudil. Ona se probrala také. Dobu mezi půl třetí a pátou hodinou ranní se rozjela v mluvení naplno (ona nikdy nespí), já se převracel z boku na záda, ze zad na druhý bok a zase zpátky ve snaze uniknout před jejím hlasem – nýbrž marně. Po těch dvou a půl probdělých hodinách jsem usnul a vzbudil se chvíli před devátou. Venku bylo zataženo a na první pohled chladno.
Nasnídal jsem se, umyl, zabalil věci a usedl s mapou do křesla; teď bylo skutečně na místě vymyslet, co budeme příští dny dělat. Brzy se objevila také ona; radila mi, mudrovala, hučela nejdřív o tom, pak zas o něčem jiném. Zíral jsem do mapy, kroužkoval místa, co mě zaujala, a vždy když mi přišel nějaký nápad, ona jej okamžitě popřela.
„Taková hloupost,“ říkala. „K čemu to bude dobré?“
„Jak to mám kruci vědět? Ještě jsem to přece nezažil.“ Pomalu jsem ztrácel trpělivost. „Prostě cítím, že je správné jít tam.“
„Cítíš… cítíš… Cítění ti nepomůže.“
Nic jsem na to neřekl. Zavřel jsem oči, soustředil se na dech, vžil se do přítomnosti; a najednou mi bylo všechno jasné. Vstal jsem a zavelel: „Jdeme!“
A vyrazili jsme.
*
Cesta
Byla tam ona, já, krosna, pětilitrový barel s vodou, trochu jídla a taška s věcmi, které mi doporučila vzít s sebou. Tušil jsem, že nic z toho nepoužijeme, ale pro její klid mi těch pár kilo navíc neublíží.
Východní pobřeží nenabízelo tolik dobrodružství jako zbytek ostrova; i když dobrodružství se dá zažít prakticky všude. Člověk nemusí hnedka odcestovat do jiné země, někdy je stejně vzrušující cesta dovnitř.
A co přesně taková cesta dovnitř znamená? U každého něco trochu jiného. Pro mě to obyčejně bývá spojené se zavřením očí, dechem, trpělivostí a tichem. Mnohokrát roli průvodce převzala také hudba. S ní je hezké cestovat dovnitř, protože jeden nikdy neví, kam ho její tóny zavedou. Většinou mě doprovází nějaké emoce, radost nebo i smutek, bývá to různé, nicméně radost převládá. Koho s sebou nikdy neberu je – ona. Díky její nepřítomnosti se mi občas podaří nahlédnout do čehosi, co se raději nebudu pokoušet popsat slovy. Ona je těmto věcem uzavřená. Vždy když se na takovou cestu vydávám, ona mě nechce pustit (musí mě mít velice ráda). Pořád mluví a mluví, drží zuby nehty mou pozornost a přichází s myšlenkami zcela nemístními.
„To nic,“ říkám jí, „já se přece vrátím. Neboj.“
„Co s tebou bude? Bojím se o tebe. Bojím se o nás. A co ta holka, jak jsi ji potkal? A nezapomeň zaplatit účet. A chtěls přece pracovat. Proč nepracuješ? Tohle si udělal špatně. Takhle to dál nejde. Vzpamatuj se. Udělej plán. Odepiš mámě. Víš co? Pustím ti písničku.“ Začne hrát písnička a ona do toho: „To mi připomíná španělskou kytaru. Och, Španělky, tehdy se ti jedna líbila, ale neoslovil si ji. Měl jsi strach, že ano? Strach je paralyzující. Proč? Drží tě zpátky; já tě držím zpátky. Nechci, abys byl zklamaný.“ Ona zkrátka mluví a mluví, jen abych ji neopustil. Má strach; strach je jejím nástrojem.
Nedovedu si představit, jak by můj život vypadal, nebýt téhle její ustavičné potřeby nás chránit. (Přičemž chrání především sebe.)
Tolik prozatím cesty dovnitř, teď se vraťme na ostrov v Atlantiku.
*
Ostrov
Oceán svými mohutnými vlnami ustavičně bušil do jeho černých břehů. Láva tu v různých obdobích vyvěrala na povrch a vytvářela jeho současný ráz. Velké, ostré útesy sem tam uvolnily místečko pro jemnější povrch – sopečný prach nebo malé kamínky. Tyto pláže se v následujících dnech nejednou staly naším útočištěm. Na lávě ztvrdlé teprve padesát let rašily zářivě zelené kytky, podobné salátu, starší povrch pokrývaly rozličné rostliny a prastará území již přerostly borovicové lesy, traviny, divoké ovocné stromy a také všelijaké plodiny vysázené lidmi. Strmý terén vedl k věčnému stoupání a klesání.
Přes den jsem se potil, v noci mi bylo chladno. Ona občas remcala, ale nestěžovala si tolik, jak jsem čekal. I já chvílemi remcal; to pak ona ztichla, jako bychom snad nemohli nadávat spolu.
Dny plynuly.
Většinu nocí jsem nespal dobře. Jen co mě probudil chladný poryv větru nebo velká tříštící se vlna, ona okamžitě využila příležitosti a mluvila o všem, co se namanulo v prostoru.
*
Příběh
Oživovala všelijaké vzpomínky z ušlého dne, hodnotila, jak jsem se zachoval v různých situacích a přicházela s pracovními plány a nápady. Vážil jsem si jejího úsilí, nicméně jen co se na moment odmlčela, řekl jsem:
„Raději bych spal.“
Chvíli bylo ticho, snad několik vteřin, a pak:
„Co takhle napsat příběh o nás dvou?“
Už jsem chtěl křičet, ať mi dá pokoj, že chci spát. Avšak zarazil jsem se a začal si s její myšlenkou pohrávat. Ptám se:
„Jak by ten příběh měl vypadat?“
Další hodinu jsme společně vymýšleli něco jako základní koncept a mně najednou vůbec nevadilo, že jsou čtyři ráno a já nespím. Když jsme došli na konec nitě, rozsvítil jsem baterku, vzal sešit a propisku a pokusil se všechny informace zapsat. Ona mi je trpělivě připomínala.
„Děkuji moc,“ usmál jsem se.
Vzápětí jsem usnul.
*
Práce
Po několika dnech putování napříč ostrovem a spaní na zemi jsem pocítil nutkání natáhnout se v posteli, vyprat si oblečení a bavit se pro změnu také s lidmi. Ona tu změnu vítala.
V nejbližším městě jsme zamířili do hostelu a rezervovali si jednu noc.
Při prohlídce ubytování nám dívka z recepce ukázala také pracovnu, otevřenou nonstop. Můj zrak ihned spočinul na starém psacím stroji a knihovně, tělem mi prolétlo příjemné vzrušení a jen co prohlídka skončila, řekl jsem své společnici: „Tady začneme psát ten příběh.“
A taky že jo.
Odpoledne jsme se pustili do práce. Oproti zbrklým neuceleným pokusům v minulých dnech napsat alespoň něco mi najednou ruka s propiskou klouzala po papíře a zanechávala za sebou první věty nového příběhu – o nás dvou.
*
Změna
Pracovali jsme společně, protože ona hrála v příběhu jednu z hlavních rolí. Poprvé v životě jsem já zahajoval konverzace. Dosud vždycky mlela bez vyzvání a já dělal vše proto, aby sklapla.
Zvláštní bylo, že čím víc jsem se jí ptal, tím méně mluvila. To někdy stěžovalo psaní příběhu, na druhou stranu se mi dostávalo tolik kýženého ticha.
V hostelu jsme nakonec strávili dvě noci, udělali pěkný kus práce, a poté opět zamířili do přírody. Se změnou prostředí a s tou společnou prací se pomalu měnil i náš vztah…
*
Jeskyně
Nádhernou prostornou jeskyni jsme objevili na svahu hluboké rokle, která ústila v kamennou pláž, do níž hučivě najížděly a zase se od ní vzdalovaly oceánské vlny.
Ihned mě napadlo, že v jeskyni někdo bydlí, protože tam visela šňůra na prádlo s dvěma kolíčky, plochá část byla vystlána senem a na jedné stěně ležel sešit, pár mušlí, sirky a několik pokreslených kamínků.
Ten večer se ovšem nikdo neukázal.
I druhou a třetí noc jsme obývali jeskyni jen my. Zvykli jsme si na ni a brzy se v ní cítili jako doma.
Přes den jsme chodili do oceánu a pracovali na novém příběhu.
Bylo to druhou noc, kdy se stalo něco mimořádného.
*
Kniha
Před časem jsem napsal příběh a ten spatřil světlo světa v podobě knihy. Jeden výtisk jsem si vzal na cestu s sebou pro případ, že jej někomu věnuji, vyměním nebo prodám; dělám to tak běžně. Namísto toho se s výtiskem stalo něco kouzelného.
Přišli jsme do jeskyně, já připravil všechno na spaní a vyčistil jsem si zuby. Mezitím se setmělo. Měsíc svítil do „předsíně", a když jsem vylezl na vedlejší skálu, viděl jsem třpytící se rozvlněnou hladinu oceánu. Jakmile i ona spatřila okouzlující výhled, připomnělo jí to písničku o měsíci, kterou si rádi zpíváme.
Dali jsme se tedy do zpěvu.
„La luna – ilumina.
La luna – ilumina.
La luna – ilumina, la lu-u-naa.“
Bylo to krásné.
Ona stále zpívala, já se vrátil a sedl si na slámu. Bezmyšlenkovitě jsem chytl výtisk knihy, kterou jsem napsal. Začal jsem se jí dotýkat – jinak než předtím. Povrch měla hladký, tělo dokonalé, křivky ladné. Byla nádherná.
Otevřela se mi (Nebo snad já jí?) a já cítil, jak výjimečná je její osobnost; totiž celé její nitro. Nesla v sobě překrásný životní příběh; takový, jaký se stal; a já byl jeho součástí, spolutvůrcem – jedním z hlavních hrdinů. Měl jsem na tom díle velikou úlohu, nicméně najednou se zdálo, že jaksi dýchá samo.
Kniha teď žila po svém. Hovořila ke mně – já k ní. Vzpomínali jsme, jak vznikala; v jakých náročných podmínkách přicházela na světlo. Stále jsem se jí dotýkal. Občas jsem ji otevřel a ona mi vyprávěla:
„Pamatuješ na tuhle část? Tu mám na sobě velice ráda.“
Chválil jsem také její vnějšek; měla překrásné šaty, na světě podobných nebylo.
Usmíval jsem se, protože mi s ní bylo dobře. Těšila mě skutečnost, že existuje, že žije a že mě pravděpodobně i přežije. Měla tisíce sester, dvojčat, chcete-li, a já zbožňoval i je.
Ten večer, v jeskyni osvícené měsícem, jsem přitiskl knihu na svou hruď a řekl jí, co k ní cítím.
Ona mi k tomuto svátečnímu aktu stále zpívala skladbu o měsíci, což od ní bylo moc hezké; musela vědět, jak zásadní věc se v našem životě udála.
*
Sblížení
Třetího dne jsme po strmé cestě vystoupali do čtyři kilometry vzdáleného města nabít přístroje a nakoupit jídlo. Pouze jeden bar byl otevřený. Vstoupili jsme a já objednal kávu, míchaná vejce a čoko-rolku.
Barmana jsem poprosil o nabití telefonu.
Všechno jsem snědl, kávu vypil. Pak jsem trochu pozoroval a trochu psal.
Člověk, alespoň se mi zdá, protože to občas vidím na sobě, obyčejně touží po tom, co právě nemá; anebo na to alespoň myslí. Mrknul jsem na prázdný hrnek od kávy, popadl jej a naklonil ho nad ústa. Maličká kapka mi dopadla na jazyk, pohlédl jsem na prázdné dno a napadlo mě, jak milé by bylo objednat si další kávu a další rolku. Potom mi naskočilo, snad mi to ona našeptala nebo nevím, že „co peníze?“.
„Ano, jak krásné by bylo mít spoustu peněz právě teď,“ řekl jsem.
Netuším, jestli odpovídala ona nebo kdo, ale ozvalo se: „Uvědom si, co máš. Tak zaprvé: peníze na rolku a kávu číslo dvě máš, tak nelži, že si to nemůžeš dovolit. Zadruhé: uvědom si, jak je ti momentálně skvěle. Ano, trochu chladno, ale sedíš v pohodlném křesle, píšeš, hraje pěkná hudba, máš všechen čas, co chceš, máš volbu se rozhodnout, co budeš dělat; kam půjdeš, kdy půjdeš… Taky si uvědom vše, co ti bylo dáno. Jsi upřímný, usměvavý a odvážný. Nebojíš se riskovat, nebojíš se neznáma. Pro mnohé jsi inspirací. Veliká hodnota je v tobě, to si neustále připomínej. Máš chuť na další kávu a rolku? Dej si. A užij si to druhé kolo ještě víc než první. Dovol si, protože ta rolka i káva jsou ti momentálně k dispozici, stejně jako energie peněz.“
Usmíval jsem se. A objednal jsem si další kávu a rolku.
Zpátky u stolu jsem se radostí nadechl. Vysvitlo sluníčko. Jak krásné jsou tyhle momenty, napadlo mě, z nichž se skládá život.
„Jistěže,“ ozvala se.
„Zdá se mi to nebo se víc a víc sbližujeme?“ zeptal jsem se jí.
„Nejspíš ano,“ odpověděla.
„Výborně.“
Usmál jsem.
Ona se smála také.
*
Pomoc
V noci jsem byl poněkud zmatený, jestli to, co mi přichází do vědomí, je stále ještě od ní či nikoliv. Pozoroval jsem vnitřní dění. Hrála tam nějaká písnička, do toho se mihla vzpomínka na tohle a na tamto. Zeptal jsem se:
„Ty mě zatěžuješ všemi těmi věcmi?“ Náš vztah se za ty dny obrátil vzhůru nohama a já zkrátka v těchto impulsech necítil její přítomnost.
„Ne,“ odpověděla, „Nejsem to já, kdo ti nedovolí spát. Nikdy jsem pro tebe nechtěla nic zlého; a nikdy chtít nebudu. Jsem tady, abych ti pomáhala na tvé cestě.“
Zarazil jsem se. Její hlas zněl jinak. Nepoznával jsem ji. Probouzela ve mně klid a jistotu, což byl pravý opak našeho dosavadního soužití.
„Pak tedy už skoro ničemu nerozumím,“ řekl jsem. „Jsou snad tyto myšlenky kdesi v prostoru? A pokud ano, proč přitáhnu zrovna tuhle?“
„Časem pochopíš,“ odpověděla, „zatím si pamatuj, že ti pomohu vždy, když mě o to požádáš.“
Otevřel jsem oči a usmál se. Ulevilo se mi, obrovsky mi odlehlo. Ležel jsem v jeskyni, pozoroval hvězdy a cítil se silný.
*
"Pomohu ti vždy, když mě o to požádáš," řekla Mysl. Byla na mé straně, to už jsem věděl. Nicméně někdo se pořád stavěl proti. Ten někdo jsem byl Já.
Konec první části
©tomjurka