top of page

Síla malých rozhodnutí


Každý den, každou chvíli děláme rozhodnutí. A tyto rozhodnutí určují, jakým směrem se náš život vyvine.

Hospodská


Dívka pocházela z vesnice v horách. Jmenovala se Rodi. Už jako malá hrála divadlo.

Když nastal čas rozhodnout se, jestli zůstane v rodném kraji nebo vyrazí do neznáma, překonala strach i předsudky, sbalila si kufr a odjela do hlavního města. Bylo jí dvacet let.

Když přijela, usmívala se, protože udělala důležitý krok na své cestě.

V podnájmu žila s další dívkou a se starším mužem.

První den chodila neznámými uličkami a navštívila několik parků. Večer vstoupila do bytu a spolubydlící se jí zeptala: „Chceš s k nám přidat?“ Seděli s mužem na gauči a koukali na nějaký seriál, který běžel od pondělí do pátku a vyprávěl o životech a všedních problémech smyšlených postav.

Rodi měla další den konkurz, na nějž se musela naučit text. Něco ji táhlo do pokoje, kde čekaly papíry pro její roli, které ještě ani neviděla. Rozhodla se však pozvání ke sledování televize přijmout. Je třeba mít dobré vztahy se spolubydlícími, řekla si.

Seriál jí připadal pitomý, stejně jako ta dívka i ten muž. Jenže nedokázala vstát a odejít. To by bylo nezdvořilé. A ona se už od mala učila být zdvořilá. Se spolubydlícími vedla podivnou konverzaci a cítila, jak v jejich společnosti hloupne.

Později muž otevřel víno a všichni tři pili do noci.

Následujícího dne ji z konkurzu vyhodili. Sotva text četla, natož aby hrála.

Nebrečela. Měla vztek. Šla k řece a při šumění jezu si rovnala myšlenky: Baví tě hrát. Chceš hrát. Ráda v lidech svým výkonem probouzíš emoce. Nikdy nejsi šťastnější než před kamerou nebo na pódiu. Lidem se to těžko vysvětluje; ten pocit, kdy vykonáváš ono poslání. Je to něco, co tě vždycky rozveselí, a u čeho ztrácíš pojem o čase. Splněný sen. Je ti úžasně, jako v transu. Většina lidí nic takového nezažije; ani se neodváží zažít. Ty ses rozhodla. Opustila jsi vesnici a rodinu, abys šla za svým snem. Můžeš to dokázat, protože chceš. Poslouchej svůj vnitřní hlas a všechno dopadne dobře.

Usmála se a zamířila domů.

Ti dva seděli na gauči a koukali na seriál. Přizvali ji k sobě.

Zaváhala.

Muž se usmíval a dívka řekla: „Dnes se ukáže, jak dopadne vztah těch dvou, co se včera pohádali.“

Rodi to neprožívala jako její spolubydlící. Nicméně další konkurz byl až pozítří. Mohla by začít zkoušet dnes, ale byl čas. Usedla k nim, protože jinak by v bytě zavládla negativní atmosféra, a to se pak stejně žádný scénář nenaučí. Jeden večer ji nezabije...

Spolubydlící žasli nad osudy seriálových postav a všemi zvraty, co tam nastaly. Rodi sledovala herecké výkony a říkala si, že takhle dopadnout nechce.

Seriál skončil a dívka si stěžovala na práci. Muž nadával na přítelkyni. Rodi naslouchala, občas je politovala a souhlasně kývala nebo kroutila hlavou.

Seděli dlouho do noci.

Když šla Rodi spát, muž se zeptal, zdali by jim nechtěla zítra pomoct v hospodě. „Nic těžkého, jen sbírat nádobí,“ řekl.

Měla našetřeno dost, aby rok nemusela pracovat a mohla se plně věnovat herectví. Ale každá koruna navíc se hodí, pomyslela si. A snad i pro mužovo naléhání nakonec kývla.

Práce v hospodě se protáhla o několik hodin. Domů se vrátila kolem půlnoci.

Příštího dne přišla na konkurz s textem v klepajících se rukách. Hrála dobře, ale každou chvíli nahlížela do textu, protože se ho nenaučila.

Porotci se tvářili rozpačitě. „Ozveme se vám,“ řekli. Ale ona věděla, že to není pravda.

Kráčela uličkami v historickém centru. Nenáviděla se. Odteď už se budu soustředit jen na hraní! Možná bych se měla přestěhovat; spolubydlící na mě nemají dobrý vliv. Děda říkal, ať se buď obklopuji dobrou společností nebo žádnou. Většina lidí neví, že právě toto je stěžejní pilíř mostu života. Ale proč obviňuji je? Je to moje chyba, a nikoho jiného.

Muž i mladá dívka seděli na gauči a dívali se na seriál. Rodi tentokrát pozvání nepřijala. Šla do svého pokoje a trénovala na nadcházející konkurz. Byla na sebe pyšná. Udělala vše pro to, aby roli dostala.

Účast byla veliká. Za pár dní se ukázalo, že ji nevybrali.

Takhle to pokračovalo celý měsíc. Trénovala pohyby před zrcadlem, učila se texty, ale vždy vybrali někoho jiného.

Nadšení ji opouštělo.

Jednoho odpoledne jí zavolal dědeček.

„Myslíš, že přijedeš do města a lidi se z tebe poserou?“ řekl starým, ale ostrým hlasem.

„Ne, dědo,“ odpověděla a usmála se. Milovala svého dědu. Vždy k ní byl férový a upřímný.

Objevila se spolubydlící.

„Můžeš selhat třeba stokrát, víš, a ten stoprvní pokus bude rozhodující,“ pravil děda. Jenže ona ho neslyšela, protože jí spolubydlící líčila zážitek z práce.

„Budu muset končit, dědečku,“ řekla do telefonu a ušklíbla se na dívku.

„Jistě, utíkej, a pamatuj si, co jsem ti řekl.“

„Ano, ano... mám tě ráda.“

Koukali na televizi. Muž poznamenal, že se konečně rozešel s přítelkyní. Také se zmínil, že by zítra zase potřebovali výpomoc v hospodě.

Zítra je konkurz, vzpomněla si. Stejně mě zas nevyberou. Tady si aspoň trochu vydělám. Peníze mi pomalu docházejí. Možná by mi prospělo dát si pár dní pauzu a pročistit si hlavu. Potom se vrátím k herectví.

Přijala mužovu nabídku, a pak si všichni tři dlouho povídali u televize. Řešili, jak se asi budou vyvíjet vztahy postav v onom seriálu. Rodi si poprvé všimla, že se na ni muž dívá trochu jinak. Dívka šla spát a oni zůstali sami. Pili víno a líbali se.

Druhý den v hospodě ho pozorovala. Nebyl moc hezký, a vtipný už vůbec ne. Něčím ji však přitahoval.

V hospodě pracovala dva týdny. S mužem se dali dohromady. Také jí nabídl práci nastálo.

Rodi přijala.

Přes den byla v hospodě. Večer společně koukali na televizi. Netrvalo dlouho a přestěhovali se s mužem do vlastního bytu.

Jednoho rána jí zavolal dědeček a zeptal se, jak pokračuje cesta za jejím snem. Ta otázka ji rozzlobila. Dávala si od herectví pauzu, proč jí to teďka připomíná? Dědečkovi odsekla a zavěsila.

Herectví... uvažovala; jak naivní jsem byla. Mám práci, muže a žiji ve městě. Co víc bych chtěla?

Muž jí stále připomínal, ať zůstává při zemi, že spoustě lidí se nepoštěstí to, co má ona.

Stýkala se s lidmi, které znala z hospody. Bavili se o práci, vztazích a stěžovali si na kdeco.

Jednoho večera koukali na seriál. Volal jí děda. Rodi tušila, na co se bude ptát, a tak raději hovor nepřijala.

Děda jí volal z nemocnice. Neměl moc sil, ale doufal, že ještě bude schopen jí povědět posledních pár slov. V noci pak zemřel.

Na pohřeb nejela. Měla moc práce.

S mužem se vzali a koupili hospodu.

Po několika letech, pozdě v noci, seděla v hospodě skupinka štamgastů a sledovala televizi. Vysílalo se předávání filmových cen Oscar. Muži horlivě nadávali na všechny nominované herce, filmy i herečky. Po celém dni v práci byli vždy unavení a nadávat u piva bylo zkrátka přirozené; nezáleželo na co, jen to ze sebe potřebovali dostat.

Rodi přijela, aby manželovi pomohla se „zavíračkou“. Vstoupila a mrkla na televizi, udělala pár věcí kolem kasy, a potom usedla ke štamgastům a dívala se s nimi. Cítila vnitřní neklid. Nesplněný sen vyvěral na povrch. Mohla jsem tam být já, napadlo ji na moment, ale hned myšlenku pohrdavě zamítla. Měla vztek. Podívala se na manžela, a najednou jí připadal odporný. Vše bylo odporné. Hospoda. Vožralí chlapi. I ten pořad v televizi.

Vypnula televizi a řekla: „Zavíráme, dejte si všichni odchod.“

S manželem se pohádali, stejně jako každou noc, a ona utekla do koupelny.

Uviděla se v zrcadle. Bože, jak jsem zestárla!

Vzpomněla si, jak kdysi nacvičovala. Zkusila si to připomenout, ale nešlo jí to. Udeřila dlaní do skla a rozplakala se.

Promítala si svůj život a udělalo se jí zle. Zničehonic prozřela a vše viděla jasně. Manžela nenáviděla. Každý den pracovala v hospodě, kam si lidé chodili stěžovat na malichernosti jejich ubohých životů. Sledovala hloupé seriály. Stýkala se s idioty. Sama se stala idiotem...

Vzpomněla si na dědečka a na příhodu z dětství. Jednou, po letním představení u nich na vesnici, za ní přišel a řekl, že hrála skvěle a že je na ni pyšný. „Vytrvej a následuj svou cestu,“ řekl jí tenkrát. „Spousta lidí z ní uhne a napojí se na cestu někoho jiného. V cíli pak zjistí, že došli úplně jinam, než chtěli. Ale zpátky už to nejde a obejít taky ne. Někdo to ani nezjistí. Někdo jen slepě jde a slepě padne kdesi v neznámé krajině,“ usmál se na ni a zeptal se: „Ty víš, kam jdeš, že ano? Neuhýbej ze své cesty. Ať už se budeš muset brodit bažinou, zápasit s trním nebo bojovat s lidmi, kteří by ti mohli bránit pokračovat... Neuhýbej.“

„Zklamala jsem tě, dědo,“ vzlykala. „Zklamala jsem sebe...“

Vzala kus rozbitého skla a zatlačila na tepnu.

Ráno ji našel manžel. Ale už bylo pozdě.

Už bylo pozdě...

Herečka

Jmenovala se Rodi a vyrůstala na vesnici v horách. Milovala hraní v divadle. Hrála již jako malá a pokračovala i v pubertě. Jakmile došlo na velké rozhodnutí ohledně budoucnosti, dokázala překonat strach z neznáma a ignorovat předsudky sousedů. Opustila rodný dům a přestěhovala se do hlavního města.

Našla si podnájem s mladou dívkou a se starším mužem.

Prvního dne přišla z procházky domů. V rukou měla text na zítřejší konkurz do vedlejší role.

„Díváme se na seriál,“ řekla spolubydlící, „chceš se přidat?“

Rodi odpověď na otázku již znala, ale ze slušnosti se přidala. Ihned jí došlo, že by jen ztrácela čas. Omluvila se a šla trénovat scénář.

Nazítří předvedla slušný výkon. Porotci z obrovské konkurence vybrali někoho jiného. „Příště to třeba vyjde,“ řekla si. Po konkurzu zamířila domů.

Otevřela dveře. Z obývacího pokoje se ozývala televize.

„Ahoj, chceš se přidat?“ zeptala se dívka. Muž pozdravil a usmál se.

Rodi sledovala pár scén. V duchu hodnotila herecké výkony, pozorovala chyby a učila se z nich.

„Zítra by se nám hodila pomoc v hospodě, kdybys neměla do čeho píchnout,“ prohodil muž. „Neplatí špatně.“

Rodi poděkovala za nabídku a odmítla. Dlouho šetřila každou korunu, aby se mohla soustředit pouze na hraní. Vypočítala si, že alespoň dvanáct měsíců nemusí chodit do práce; že může veškerou energii věnovat herectví.

Vařila si večeři, u toho poslouchala rozhovor muže a dívky. Pomyslela si, jak hloupé řeči vedou. Lepší nemluvit než plácat takové blbosti.

Konkurz měla až pozítří, ale chtěla udělat maximum, a tak se učila scénář již tuto noc. Rušil ji smích a výkřiky z obývacího pokoje. Poprosila spolubydlící, aby se ztišili. Ti dva se rozesmáli a řvali ještě víc. Vzpomněla si na dědu, když říkal, jak je důležité obklopovat se dobrou společností. „Buď to nebo společnost žádná,“ povídal.

Za pár dní se odstěhovala. Platila teď větší nájem, takže se zkrátila doba, po kterou nemusela řešit práci. Byl to risk, ale žila sama a mohla neomezeně zkoušet.

Krátce nato se seznámila s lidmi z divadla. Skvěle si rozuměli a brzy od nich dostala nabídku na menší roli v nové hře. Také chodila na konkurzy do filmů a větších divadelních rolí.

Uběhl asi měsíc. Úspěch se nedostavil. Vždy cítila, že ji musí vybrat, protože hrála skvěle. Ale pokaždé vybrali někoho jiného. Přišla domů, trochu smutná. Dědův hlas ji rozveselil.

„Myslíš, že přijedeš do města a lidi se z tebe poserou?“ řekl. „Můžeš selhat třeba stokrát, víš, a ten stoprvní pokus bude rozhodující.“

„Děkuji, dědečku, ty vždycky najdeš správná slova,“ usmála se.

Dobře si jeho větu zapamatovala a hned se pustila do zkoušení role pro americký film. Na konkurz přišly stovky lidí. Pocítila obrovský strach a nervozitu. Když měla předvést roli, vzpomněla si na dědečka, který ji učil nacházet rovnováhu mezi pokorou a sebedůvěrou. Hrála jen pro něj.

Na konci týdne zvonil telefon. Vybrali ji.

Chodila na kurzy angličtiny a soustředila se jen na hraní. Ve filmu zazářila.

Obsazovali ji do dalších rolí.

Milovala svou práci; při zkoušení i natáčení ztrácela pojem o čase, radovala se z každé dobře zahrané scény. Všímala si svých chyb a intenzivně pracovala, aby se již neopakovaly.

Žila s lehkostí, radostí a s úsměvem, který měla již odmala.

Často si s dědečkem volali, a několikrát v roce se navštěvovali. Když potom zemřel, byla už uznávanou herečkou za oceánem. Přiletěla na pohřeb a uctila jeho památku. Vděčila mu za mnohé.

Uplynula dlouhá doba. Konal se jubilejní ročník vyhlašování filmových cen Oscar. Lidé po celém světě se dívali na televizní obrazovky. Rodi byla mezi nominovanými za nejlepší ženský výkon v hlavní roli. Seděla mezi ostatními herci a vzpomínala na svou cestu a na každé „malé“ rozhodnutí v jejím životě.

Té noci přijela s manželem do jejich domu. Vysvlékla se z krásných červených šatů. Podívala se do zrcadla. Byla šťastná. Zlatou sošku položila na poličku vedle fotografie dědečka, usmála se a šla si lehnout.

bottom of page