Sedím v pražské knihovně a nejprve mi přišla atmosféra zdejšího prostředí oproti setkání s divokými nosorožci v zambijské buši jako největší kontrast, co si lze jen představit. Po krátkém pozorování jsem však nalezl jisté podobnosti.
Tak především je tu ticho a klid. Když se skupina nosorožců objevila nějakých patnáct metrů od nás, byli velice klidní. My jsme pochopitelně byli vzrušením bez sebe, ale fyzicky jsme zůstávali klidní: žádné prudké pohyby, žádné šílení, jen bytí — tady a teď.
Stáli jsme tedy nehybně, průvodce nás občas šeptem poučil o životě těch nádherných obrů a jinak bylo takové ticho, že jsme slyšeli, jak ti krasavci žvýkají trávu.
To dopoledne v buši jsme byli plně přítomní — dýchali jsme tamější vzduch, stáli na suché africké půdě a dívali se nosorožcům do očí. Nedbali jsme o pandemii, ani o války nebo volby do sněmovny. A mně se zdá, že určitým způsobem jsou podobně naladění i lidé, co tu sedí s knihou nebo s počítačem. Prostě tu jsou a v daný okamžik se soustředí na svou činnost. Tedy, alespoň mi to tak připadá, protože já takhle naladěný jsem.
Je toho více, co tato odlišná dopoledne (pražské a zambijské) spojuje, já se však rovnou zaměřím na to africké, které se odehrálo před patnácti měsíci a zanechalo ve mně vzpomínku, kterou když si vybavím, naskočí mi husí kůže.
Těsně před východem slunce jsme čekali u obchodního domu ve městě Livingstone. Obyčejně tam bývalo velmi rušno (mnoho aut a mezi nimi desítky žebráků), ale v tak časnou hodinu bylo parkoviště prázdné. Přijelo otevřené safari auto, z kterého mával průvodce John. Nasedli jsme a odjeli za město do národního parku Mosi-oa-Tunya, což je stejný název jako pro Viktoriiny vodopády. U závory, kde park začínal, k nám přistoupil ranger se samopalem, povinný tento druh safari (tzv. „walking safari“) doprovázet.
Jen co jsme zastavili, zajímal jsem se, proč má ten samopal.
„Kvůli pytlákům,“ odpověděl vážný ranger.
„A na případné zastrašení zvířat,“ dodal průvodce John. „Pojďte blíž, povíme si pár důležitých instrukcí.“ Přistoupili jsme, John se usmál a pokračoval tlumeným, avšak zřetelným hlasem: „Nacházíme se v národním parku, kde jsou doma zvířata. My jsme návštěvníci. Potřebuji od vás, abyste vždycky dodržovali instrukce, které dostanete. Dojde-li k blízkému setkání se slony nebo buvoly, zachovejte klid a poslouchejte, co vám řekneme. Až půjdeme buší, šlapejte přesně do mých stop, aby se nestalo, že šlápnete na hada, do mraveniště nebo na shnilé dřevo, ve kterém může být štír a další nebezpečný hmyz.“
„Jaké druhy hadů tu žijí?“ přerušila ho Patrícia.
„Spousta. Nejhojnější je krajta a zmije. Když půjdete v mých stopách, nic se vám nestane.“
„Ty máš ideální boty,“ poznamenal jsem a všichni čtyři jsme spočinuli pohledem na černých, těžkých kanadách, zakrývajících nohy téměř ke kolenům.
„To je můj hadí protijed,“ chechtal se John. „V buši se pohybuji každý den... Výborně, co jsem to ještě... Aha, už vím. Můžete mluvit, ale nesmíte křičet. Je lepší, aby o nás zvířata věděla, nesmíme však řvát. Kromě slonů, buvolů, žiraf, impal, hadů a dalších tu máme nosorožce. V národním parku Mosi-oa-Tunya žije osm nosorožců bílých (také nazývaných nosorožec tuponosý, pozn. autora). Rangerové je musí každé ráno najít, a pak je hlídat až do večera. V noci je těžké a velmi nebezpečné nosorožce hlídat. Pokud objevíme stopy, budeme je sledovat a možná nosorožce najdeme, možná ne. Záleží i na tom, jestli se nám budou chtít ukázat. Po cestě občas zastavíme a já vám povím nějakou zajímavost. Nějaké otázky? Ne? Připraveni? Tak vyrazme.“
Šli jsme: první ranger, pak John, Patrícia a jako poslední já. Naše oblečení splývalo s okolní suchou trávou a zeleno-žlutými stromky a křovisky. První živočich, který se rozhodl ukázat, byla zebra. John tichým hlasem pravil: „Zebra neunese víc než patnáct kilo, proto ji lidé nedomestikovali.“ Načež dodával informace, které jsme již slyšeli mnohokrát v Tanzanii. Později postupně zastavoval u několika trusů. První byl buvolí, o půl kilometru dál sloní, a nakonec, asi po čtyřiceti minutách, nosorožčí. „Má tmavší barvu než sloní, protože když žere, širokou tlamu sune po zemi a nasává všechno, včetně prachu. Oproti tomu sloni žerou vysoko nad zemí,“ vysvětloval John. „Tady je pěkná čerstvá stopa. Nejsme daleko.“
Vzrušení ve mně rostlo. Bylo zvláštně krásné chodit buší, přirozeným prostředím divokých zvířat. Cítil jsem se křehký, nicotný, a přesto (plný pokory) jsem zažíval příjemnou vzácnost těch okamžiků. Nemyslel jsem si, že by nás zvířata chtěla napadnout. Přišli jsme s dobrými úmysly a zvířata to poznají.
Po necelé hodině chůze John znovu zastavil. Otočil se k nám a řekl: „Tohle je velmi citlivá oblast s velkým množstvím zvířat, tím pádem i pytláků. Nikdo sem nesmí. Kdyby vás tu rangeři viděli samotné, zastřelili by vás, protože by vás brali za pytláky. My jsme ovšem nahlášeni a máme povolení, takže se nemusíte bát,“ usmál se. Pár minut nato jsme spatřili prvního obra, a za ním druhého, o kus dál třetího. Jeden nosorožec ležel svým mohutným tělem pod stromem a v poklidu oddychoval, další dva se nepatrnými krůčky posouvali v oblasti stínu stromu, hlavu při zemi, a žrali. Nacházeli se přibližně dvacet metrů od nás. Poslouchal jsem, jak zvířata dýchají, jak přežvykují trávu a občas zafuní. Byli tak blízko, že jsem viděl jejich oči, dobrácké a nevinné — stejně jako u většiny zvířat. Kůži měli hrubou jako pancíř, těla mohutná, barvu podobnou skále, širokou tlamu a středně velký roh.
Zdálo se mi, jako bych ta zvířata znal věčnost. Okamžitě mi přirostla k srdci. Zaplavilo mě nepopsatelné štěstí, do kterého se prodíraly záblesky lítosti, když jsem věděl, co jsou lidé schopni nosorožcům udělat kvůli... kvůli čemu vlastně? Jaká je motivaci lidí, kteří si rohy nebo sloní kly objednají?
Když jsem pozoroval ta majestátní zvířata; když se mi dostalo cti být v jejich společnosti, ještě hlouběji ve mně zakořenilo pouto k ryzí divokosti přírody.
Patrícia klečela o něco blíž k nosorožcům a fotila je. Náhle jeden samec otočil hlavu našim směrem, udělal pár kroků a zvědavě si nás prohlížel. Mezi ním a tou křehkou dívkou byla vzdálenost nanejvýš deset metrů. Znejistěl jsem. Ranger i John scénu pozorně sledovali a vyhodnocovali chování zvířete. Patrícia se usmívala. Nosorožec stál a koukal naším směrem, pohnul pravým uchem, pak levým... John nám předtím řekl, že nosorožci dokážou zrychlit na čtyřicet kilometrů za hodinu; neměli bychom šanci utéct. Nicméně samec zůstal klidný, velmi zvídavý, a brzy znovu hodoval na suché trávě.
„Stand up,“ zvolal John. Patrícia si stoupla a pomaličku couvala. Ranger dal pokyn, ať se posuneme doleva, abychom nenarušovali prostor samce. John využil příležitosti a sdělil nám další informace.
„Roh je převážně z keratinu, stejně jako naše nehty. Během života stále roste. Tady v parku máme jediných osm nosorožců tohoto druhu v celé zemi.“
„Je jich tak málo kvůli pytláctví?“ zeptala se Patrícia.
„Ze značné části ano. Na černém trhu stojí jeden kilogram devadesát pět tisíc dolarů.“
„Cože? Kolik?“
„Devadesát pět tisíc dolarů,“ opakoval jsem Johnova slova.
„Ano. A roh dospělého samce může vážit až dvacet kilo. To je hodně peněz. Vše se vyváží do Asie, v Africe s rohy nic neděláme, žádná kouzla, žádnou medicínu.“
Jen co dopověděl, musel jsem se znovu podívat na ta krásná zvířata, lítostně, soucitně. Ovšem stejně mi nakonec docela přirozeně ujely koutky do stran. Podobně na nás působí nevinný a upřímný dětský úsměv. I nosorožci byli nevinní a upřímní, a tak bylo člověku v jejich přítomnosti moc dobře. Necítil jsem strach, jen příjemný pocit rozlévající se po celém těle, pokoru a určité spojení.
Zničehonic jsme zahlédli další šedivé tělo mezi hnědými listy křovin. Ranger jej spatřil také a ukazoval stejným směrem. Pozorovali jsme příchozího jedince, když v tom se ukázalo, že jsou dva.
„Ach, to je samice s mládětem,“ napřímil se John. „Dnes máme štěstí.“
Nosorožčí mládě bylo ještě roztomilejší než štěně. Vykulenýma očima objevovalo svět a nemotornými pohyby poznávalo krajinu. Drželo se u mámy a kopírovalo její pohyby. Bylo to slovy nepopsatelné. Vím jistě, že mi tehdy ukápla nejedna slza.
Pohybovali jsme se velice opatrně podle pokynů rangera, abychom nenarušili prostor zvířat. Nosorožci o nás věděli, protože slyší a cítí perfektně, nicméně naše čtveřice přišla s dobrými úmysly; možná i proto zůstávali klidní a přirození.
Po necelé hodině v přítomnosti pěti nosorožců John zavelel k odchodu. Tiše se zeptal: „Užili jste si to?“
„Upřímně nemám slov,“ odpověděl jsem. „Byl to jeden z nejsilnějších zážitků v mém životě.“
Když jsme odcházeli, neustále jsem se otáčel a v duchu přál této skupině vzácných, překrásných a něžných obrů štěstí na jejich složité cestě, přičemž „složitou“ ji děláme my — lidé.
Na to setkání nikdy nezapomenu. Tehdy jsem byl nesmírně vděčný, že si lidé koupili knihu Cesta Dvou a my mohli použít čas a peníze, abychom tam, v Zambii, podpořili dobrou věc a obohatili naše duše, protože právě duše se tak upřímně usmívala jako já a Patrícia těch šedesát minut v blízkosti nosorožců nebo jako ti lidé, když pohlédnou do dětské nevinné tváře.
Seděli jsme zpátky v autě a přesouvali se dál. Zanedlouho vystupoval ranger a John naznačil, že jestli chceme, můžeme mu dát něco extra.
Dal jsem rangerovi dvě stě kwača, podíval jsem se do jeho očí a řekl mu: „Děkuju, že chráníš zvířata.“
Pak jsem částku musel trochu obhajovat před Patrícií, protože ještě nebylo jasné, co od účetní vyjde najevo; kolik peněz vlastně můžeme utratit a jestli nám zbyde na letenky domů.
„Peníze by měly plynout správným směrem,“ řekl jsem. „Raději dám peníze jemu, který chrání přírodu a zvířata než jen tak dětem na ulici. Když se ranger bude mít dobře, dítě, až vyroste, dá možná přednost práci ochránce přírody před pytlačením.“
Ranger odešel, svačili jsme na břehu Zambezi, John přikročil a opatrně pravil: „Předtím jsem kvůli přítomnosti rangera nemohl říct určité věci. Řekl jsem vám o pár úmrtí nosorožců, co jsme v parku měli, pamatujete? Totiž, stalo se, že právě rangeři spolupracovali s pytláky, když jsme loni přišli o dva nosorožce. Oficíři — lidé z vlády — to mají pod palcem. Je opravdu těžké chránit nosorožce, když i ti, co jsou určeni k jejich ochraně, se přičiní na ulovení.“
Zůstal jsem stát jako zmražený. Tolik mě mrzela jeho slova. Hleděl jsem do dáli a najednou neviděl nic než zlo, chamtivost a nesmyslnou, naprosto nepochopitelnou tupost.
Existuje vůbec naděje?
Odpověď je prostá: Ano, musí existovat, ale skutečně tomu uvěřit není jen tak. Základem je začít u sebe, žít s vědomím, že vše na Zemi je propojené. Klíčové také je hledat krásu spíše v přírodě, než ve věcech. Krása lidi velmi přitahuje. Ovšem pokud ji vidíme pouze ve věcech, za chvíli nebude ani příroda, ani ty věci (jsou totiž vyrobené z přírody...) a krása se vytratí ze světa.
©tomjurka