Čte dneska někdo povídky? Většina lidí, kterým řeknu, že teď pracuji na povídkách, se zamračí a zeptá: „To je co přesně?“
„Krátký příběh,“ odpovím.
„Cestopis?“ oni nato; protože vědí, že rád cestuji.
„Ne,“ říkám, „nebaví mě číst cestopisy, natož je psát. Inspiruji se z cest, které jsem podnikl, tu a tam vezmu prostředí africké buše nebo chudinské mexické čtvrti a zasadím do něj smyšlené postavy. Někdy jsou smyšlené více, jindy méně. Pravdou ale je, že každá v sobě nese kousek mě samotného a kousek lidí, které jsem v životě potkal. Napsal jsem i věci shodné s realitou úplně. Protože mi ty situace, ty příběhy, co jsem měl čest zažít, přišly krásné a nerad bych na ně zapomněl.“
„A kdy si to budu moct přečíst?“
„Brzy.“
„Vydáš to?“
Dobrá otázka. Vydat to... Vědí, že knihu Cesta dvou jsme si vydali sami. Dnes je to možné. A snad je to i skvělé. Tedy, ano i ne. Každý — vy, já, maminky na mateřské, výpravčí, taxikář, zápasník, influencer, teenager, babička nebo řidič traktoru — může napsat knihu a vydat ji v libovolném množství výtisků. Stačí, aby měl čas, odhodlání, trpělivost a peníze. Nemusí mít ani tolik co říct, protože rukopis nepošle redaktorům, kteří by rozhodli o kvalitě díla. Nutno zmínit, že každý člověk, dýchající vzduch, probouzející se ráno a usínající večer, žije nějaký příběh. Není prakticky možné nemít o čem psát, nemít co říct. Rozhlédněte se kolem, právě teď, kde se zrovna nacházíte, pozorně se dívejte a pochopíte, kolik se toho děje. Jen popis lidí v metru by zaplnil desítky stránek. Že jste v prázdném pokoji? Skutečně je „prázdný“? Co všechny ty předměty se svou minulostí? Co vaše nálada? Myšlenky? Pocity? Bolí vás něco? A proč? Jaký je za tím příběh? Kdo vás dneska naštval, nebo potěšil? Proč soused zase křičí? A co teprve když vykouknete z okna? Stromy, domy, mraky, slunce, měsíc, hvězdy, hmyz, lidi, auta, hluk, ticho, déšť, mráz...
Rád čtu spisovatele minulého století. Hemingway, Saroyan, London, ale baví mě i mladší autoři jako třeba Murakami. Baví mě číst o jejich začátcích. Většinou neměli peníze. Snažili se prosadit, psali a psali, a to za předpokladu, že jejich díla možná nikdy nikdo nepřečte. Posílali rukopisy redaktorům, a ti jim je posílali s odmítavým dopisem zpátky. Dokud se to „nezlomilo“. Svou vytrvalostí, pílí a samozřejmě talentem nakonec uspěli a lidi jejich příběhy četli.
Dnes tedy máme určitou výhodu. Nemusíme spoléhat na to, jestli někdo jiný uzná náš výtvor za hodný vytisknutí či nikoliv. Prostě pošleme soubor do tiskárny a za měsíc obdržíme skutečnou knihu s naším jménem na obálce a s textem, co jsme poslední dobou skládali dohromady.
Ovšem stejně jako vše na této planetě i zde má mince dvě strany. Hned mě napadá: Není to degradace literatury? Když se tisknou knihy, které za nic nestojí? Jenže kdo jsem já, abych soudil, co stojí za čtení a co ne? Jsem jen subjekt. Co znamená degradace literatury? Nejedná se náhodou o jiný druh vývoje? Ale i redaktor má a vždycky měl pouze subjektivní názor. Plus hromadu zkušeností, pochopitelně, jinak by tu práci nemohl dělat.
Jedno je jisté: Psát může každý. Ale vytisknout tisíce knih, které nikdo nikdy nepřečte je plýtvání. To už je krok nutný k zvážení. Planeta má omezené zdroje, stromy jsou živé organismy, rostou pomalu a bez nich bychom nedýchali kyslík.
Dobře, vraťme se k otázce „vydáš to?“.
„Asi ne,“ odpovím.
„Kde si to tedy přečtu?“
A nyní se opět musím zamyslet.
Online svět... Kapitola sama o sobě. Co kapitola? Vždyť by toto téma vydalo rozsáhlostí na dvacet biblí.
Mně postačí příměr ohně. Buď vás online svět spálí nebo vám poskytne teplo a světlo. Snadno propadnete závislosti na sociálních sítích a čas, jež strávíte procházením obsahu, může zabít váš skutečný potenciál. Můžete se porovnávat s lidmi, co vypadají nejšťastnější, nejkrásnější, nejhubenější, nejbohatší a nejdobrodružnější a cítit se potom jako troska. Tím se zas připravíte o svou individuální vnitřní sílu. A svět připravíte o tu částečku, kterou máte přispět do společné Existence.
Jenže zrovna tak má online svět schopnost pomoct váš skutečný potenciál naplnit. Pokud chcete, a pokud to uděláte správně, nemusíte dřít pro někoho jiného; dělat od rána do večera práci, kterou nesnášíte, abyste měli co jíst, co na sebe, na auto nebo na hypotéku, ale můžete se stát tím, kdo ve vás dřímá. Malířkou, fotografem, placeným cestovatelem, tvůrcem videí, cukrářkou, truhlářem a tak dále.
To je přece úžasné.
Mince s námi jsou již pár tisíc let a vždycky se razily s dvěma stranami. Stejně dlouho, a ještě déle jsme my — lidé — obdařeni pozorností. Je jen na nás, jaké straně mince ji věnujeme.
Miluji fyzické knihy, vždycky nejdřív píšu propiskou na papír a potěšilo by mě, kdybych se rozhlédl v metru a viděl, že lidé drží knihu s textem, co jsem sepsal. Zároveň ale využiju teplo a světlo a umístím příběhy tam, kde si je lidé mohou podle libosti přečíst nebo nepřečíst a kde ničemu a nikomu neublíží.
Mám z té možnosti radost. Mám taky strach a pochyby. Bude někdo číst povídku na telefonu, když má na displeji tolik jiného rozptýlení? Bude vlastně někdo číst povídku? Říkejme tomu raději příběh... Vždyť ani já sám nevím, jaká je přesná definice povídky. Třeba si jenom myslím, že píšu cosi jako „povídku“. A proč to vlastně dělám?
„Proč si nenajdeš normální práci, když nemáš peníze?“ ptá se ten známý.
„Tohle je moje práce,“ řeknu mu.
Zasměje se. Vidím, jak pochybuje; má mě za blázna. Jak by to mohla být „práce“, když za ni nemáš zaplaceno, myslí si.
„Píšu, protože mám psát. Když nepíšu, život mě nebaví tolik, jako když píšu. Ano, je to těžké a často se mi nechce. Ale těžší by bylo, kdybych to, co v sobě nesu, na papír nepředal.“
Vlastně jsem zatoužil být spisovatelem už v pětadvaceti. Nicméně svůj první krátký příběh o cirkusu jsem napsal, když mi bylo asi sedm nebo osm.
Popsal jsem tisíce stran, z nichž spoustu nečetl nikdo jiný než já. A přesto v tom pokračuju. Proč?
Nevím.
Člověk nemusí mít pro všechno vysvětlení. Někdy stačí prostě jen konat.
©tomjurka